Léčit tady je potěšením

Oleksa Livinskyj (23.5.2008).

Malé městečko u polských hranic, které je známé hlavě díky své zoologické zahradě – Dvůr Králové nad Labem – se stalo druhým domovem pro ukrajinskou rodinu Chrolenkových. Výjimečnost jejích volby, spojené s přestěhováním nespočívá pouze v tom, že tady prakticky nežijí ani nepracují cizinci. Tato rodina je výjimečná z jiného důvodu. Chrolenkovi přijeli do Česka z východní Ukrajiny poměrně nedávno, až po roce 2000 (kdy byla zavedena vízová povinnost), neuměli česky, přitom ale obsadili prestižní pracovní pozice v místní nemocnici: Oleh, původem z města Sumy, tu pracuje jako chirurg, jeho manželka Hana z Doněcku dělá terapeuta-kardiologa.

Jak se během krátké doby Ukrajinci dokázali přizpůsobit nejenom dost náročnému českému prostředí, ale i lékařské profesi, která vyžaduje dokonalou znalost jazyka a obeznámenost s odbornými terminy, nové vysokoškolského přezkoušení a přesvědčit konzervativní Čechy o tom, že jejich znalosti bohatě dostačují k tomu, aby mohli pracovat v českém zdravotnictví?

K odjezdu z Ukrajiny je donutil „kučmizmus“

…Pěkný byt s velkým balkonem v centru města. „To je služební byt, od nemocnice, - vysvětluje s úsměvem paní Chrolenko. – Manželovi se líbil balkon. Na svůj vlastní byt v Česku zatím ještě nemáme.“

Abychom pochopili, co je přivedlo do České republiky, musíme se vrátit do ukrajinských reálií o sedm let zpět. Kvetl tzv. „kučmizmus“, aktuální byla kauza „Gongadze“ (zmizelý investigativní žurnalista, prošetřující korupční kauzy ve vysoké politice – pozn.překl.), „polyvektorová politika“, zmanipulované referendum o posílení pravomocí prezidenta, volby, které měly k těm demokratickým daleko; Ukrajina byla izolována od celého světa. Chrolenkovi pracovali v nemocnici v Sumách – ve městě „nebezpečném“ pro vládu Kučmy-Janukovyče. Jak je známo, lékaři spolu s učiteli a jinými „státními zaměstnanci“, tvořili tehdy „podvratný živel“ příslovečné administrativní mašinérie, která umožňovala vládní straně z voličů doslova vymačkávat hlasy ve svůj prospěch. Chirurg Chrolenko takovou situaci těžko snášel . Často se kvůli svým názorům dostával do křížku s vedením nemocnice. Kdyby aspoň dávali pořádnou výplatu, ale i ta byla mizerná, ještě ke všemu často s několikaměsíčním zpožděním. „Nastávaly absurdní situace, kdy byly mezi lékaři sepisovány „černé seznamy nespolehlivých“ - těch, co se nebáli říct pravdu. Přišlo druhé dítě. Pracovali jsme v různých nemocnicích – já jsem dělala ve „zvláštní“, určené různým vysoce postaveným osobám. Manžel těžce nesl neustálý stres, nemohl se pořádně soustředit na práci. Tak jsme se rozhodli pro emigraci, - vzpomíná Hana. – V našem domě žil kluk, který jezdil do České republiky, občas nám o ní vyprávěl. Líbilo se nám, jak je to blízko od domova, že je tu pěkně, no a taky je to takový „Západ se slovanskou mentalitou“.

Česky se učil za pípou s pivem

Nejprve, jako silný chlap, emigroval pan Oleh. Na začátku roku 2001 rozvázal svůj pracovní poměr s nemocnicí, obdržel turistické vízum, nasedl do autobusu a odjel. I přes to, že je chirurgem, nepohrdl fyzickou práci: pracoval na stavbě, kopal kanály, tahal kameny na říčních stavbách, dělal v hospodě, dokonce myl záchody. Říká, že to nebylo nic příjemného, ale bylo třeba vydělat peníze a ty poslat rodině. Ale celou dobu ho neopouštěla naděje, že si najde práci podle svého odborného vzdělání a pomalu se učil česky: není přeci možné, aby se lékaři pletla taková slova, jako „lednička“ a „ledvinka“. Osvojil jsem si hovorovou řeč, když jsem roznášel pivo v hospodě. A po nocích jsem sedával ve sklepě mezi prádlem a šprtal se medicínu v češtině, - vzpomíná Oleh. – Když mi skončil termín turistického víza, požádal jsem o politický azyl. Ačkoliv jsem předložil veškeré doklady, azyl se mi získat nepovedlo. Ukrajincům ho neudělovali“…

V srpnu téhož roku přijela manželka s dětmi. Žili v Chrudimi, v pronájmu. Mladší syn začal běhat a mluvit už v Česku. Hana se zapřisáhla, že bude pracovat jenom jako lékař, snila o tom ještě od dětství, žádnou „černou práci“ proto nechtěla. „Dostala jsem od manžela podmínku – jeden měsíc na adaptaci v ČR a osvojení jazyka. Učila jsem se spolu s dcerou, která chodila do druhé třídy. Pak se Oleh dohodl v nemocnici, abych tam mohla docházet. Tak jsem tam chodila během půlroku a pracovala zdarma, 7 až 15 hodin denně. Pacienty mi, pravda, nesvěřovali. Tak jsem se připravovala na zkoušky. Domluvili jsme se, že když to neudělám, tak se budeme muset vrátit na Ukrajinu“.

Zkoušky udělali napoprvé

Celý rok se šíleným tempem a za těžkých finančních podmínek (protože pracoval pouze Oleh) Chrolenkové připravovali na zkoušky a současně procházeli praxí v Chrudimské nemocnici. Bez těchto zkoušek by neměli právo na práci lékařů v ČR. Haně k nostrifikaci lékařského diplomu chybělo několik let praxe, tak tedy musela udělat všechny čtyři státní zkoušky v Institutu postgraduálního vzdělávaní při Ministerstvu zdravotnictví ČR – chirurgii, gynekologii a porodnictví. „Seděla jsem nad knihami někdy i 12 hodin v kuse, úplně zapomínala na děti, nejdřív se slovníkem, a pak i bez něj, protože jsem to nestíhala“, vzpomíná.

Nejprve byl vstupní pohovor, následovaly písemné testy, kde Hana obdržela přes 80 procent. V ústní a elektronické zkoušce rovněž uspěla. Praxi absolvovala v Chrudimské nemocnici. Celé snažení završila zkouška na Ministerstvu zdravotnictví. „Měli jsme obrovskou radost z toho, že se vše povedlo napoprvé. Dostali jsme dva týdny na to, abychom si našli práci v Česku. Ale my jsme potřebovali práci pro oba na tomtéž místě. Obvolali jsme všechno, kde by mohlo být volné místo pro chirurga a praktického lékaře. A právě ve Dvoře Králové nad Labem potřebovali hned dva lékaře. Tak jsme se ocitli tady“.

Nejtěžší zkouškou byl konzulát

Ale tím problémy neskončily. Chrolenkovi museli něco udělat se svým nejistým postavením žadatelů o azyl (status uprchlíka). Pracovali a každé dva měsíce museli prodlužovat své průkazy, nemohli přitom odjet nikam mimo ČR. Oleh si často bral volno, jezdil do okresního Trutnova, něco tam vysvětloval… Bylo zřejmé, že azyl nedostanou, vždyť ten v Čechách dostala jen nepatrná část Ukrajinců. Tak se rodina rozhodla pro radikální řešení: „Měli jsme toho všeho dost. Stáhli jsme žádost o uprchlictví a v létě roku 2004 odjeli na Ukrajinu. Pro děti, kteří vyrostli na maloměstě v klidné zemi, byl náš příjezd do Kyjeva trochu šokem…“

Ale ukázalo se, že návrat zpět do ČR není jednoduchý. Na českém konzulátu v Kyjevě podali žádost o pracovní vízum na základě pracovní smlouvy s nemocnicí: „Měli jsme pracovní povolení a další potřebné doklady, ale nechtěli nám dát pracovní vízum. Vzali si doklady na jedno dítě, a na druhé – ne, že prý ještě chybí nějaké papíry. Čekali jsme na víza tři měsíce! Už jsem to nevydržel a zavolal do Trutnova, na oddělení tamější cizinecké policie. Bylo mi řečeno, že policie dala souhlas. Ale na konzulátu říkali, že o ničem nevědí. Řekli nám – no a co, že jste lékaři? Tady jsou stovky takových, jako vy… Přišlo září, naše dítě šlo do školy. Báli jsme se, že na naše místo v nemocnici vezmou někoho jiného, protože žádný zaměstnavatel nemůže tak dlouho postrádat dva lékaře. Z nemocnice nám volali skoro každý den, aby se zeptali, kdy přijedeme. Nevěděli jsme už, co jim na to odpovídat… Měli jsme hodně špatný pocit z toho, kolik času a prostředků jsme investovali do toho, abychom se stali lékaři v Česku, ale tady sedí konsul, který může jediným škrtem pera rozhodnout o našem osudu“.

Stará škola pomáhá

Nakonec, na podzim 2004. roku se Chrolenkovi vrátili do Dvora Králová, kde nyní pracují. Hana se učí česky, tentokrát v autoškole. Starší dcera Naďa dokončila v ukrajinské škole v Sumách pouze první třídu. Vzhledem k tomu, že program ukrajinské školy je trochu rychlejší, rodiče se ji rozhodli dát hned do druhé třídy české školy. Naďa ukazuje známky – má samé jedničky. Mladší syn šel loni do první třídy. V létě Chrolenkovi předčasně dostali trvalý pobyt v ČR.

„Tady se k lékařům chovají úplně jinak, než na Ukrajině, - vysvětluje paní Hana s rukou na srdci. – Moc dobře nás tu přijali. Povinné zdravotní pojištění dává lékařům v podstatě neomezené možnosti, pochopitelně v rozumných mezích. Když předepisují nějaký lék, vím, že pacient určitě ten lék dostane, přičemž pojišťovna uhradí podstatnou částku a pacient pouze doplatí. Léčit každého pomocí aspirinu, jak se to snažili dělat na Ukrajině, kde lidí prostě neměli na drahé léky, to je nemožné… A pak také, naše lékařská škola má staré medicínské základy. Méně tam spoléhají na nějaké technické vymoženosti. Tady jsem kvůli tomu ve výhodě, protože v Česku se už dávno zapomnělo, jak se vyšetřuje rukama, očima, ušima (fonendoskopem). Je tu více možností pro seberealizaci – když se chci něčemu naučit, jednoduše půjdu a naučím se to“.

Nicméně, v českém zdravotnictví není vše dokonalé. Bez ohledu na to, že pacienti každý měsíc platí min. 1080 Kč (cca 300 ukrajinských hřiven) zdravotního pojištění, od počátku roku 2008 musí rovněž platit v hotovosti za každou návštěvu u lékaře, za výdej každého předpisu a i za každý den strávený v nemocnici. Nejsou to nikterak velké, spíše symbolické částky (30-90 Kč), které mají odradit simulanty a omezit vyloženě zbytečné návštěvy u lékaře, ale, podle slov paní Chrolenko, způsobily značný chaos… Pacientům, kteří příliš nespolupracují, musí občas dost drsně vysvětlit: „Vy jste diabetik, a když nedodržujete dietu, kašlete nejen na své zdraví! Zvyšuji vám dávku inzulínu, ale pamatujte, že někdo musí na ten váš inzulín pracovat. Někdo doplácí na vaše „pivečka-slivovičky“! Zpravidla tací lidi říkají, že také celý život pracovali a odváděli pojištění. To je sice pravda, ale ještě to neznamená, že teď mají být všechny peníze investované do inzulínu… Za tenhle přístup nás ve městě už znají“.

Naše děti se formují tady

Momentálně se Chrolenkovi nechystají někam dál na Západ. Říkají, že se Česko stalo pro jejich děti skutečnou vlasti. Sní o práci v Praze. „Máme tam hodně přátel, ke kterým můžeme kdykoliv vpadnout, bez předchozí domluvy. Vyrostla jsem v hornickém městě, takže si můžete představit, jak asi na mě působí Praha…

Jednou jsme dostali nabídku pracovat v soukromé klinice v Karlových Varech, ale tam je na každém rohu plno drzých, holohlavých typů, mluvících ruským kriminálním slangem. To mi připomnělo situaci v sumské nemocnici pro poslance. Mám po krk všech těch postsovětských živlů“, říká Hana.

Na Ukrajinu jezdí každý rok, do Kyjeva, Sumu, Doněcku, dokonce dál na východ, do ruského Kislovodsku. až tam dojeli se svým českým autem. Na Ukrajině mají děti radost ze setkání s babičkou, ale už za dva až tři týdny začínají mluvit o tom, že chtějí „zpět“. Nedokážou pochopit, proč jsou tu tak obhroublí lidé, proč je tu tolik opilců nebo proč se z chodníků stávají tržnice…“.

Nevlídných pohledů si nevšímají

Kromě Chrolenkových pracují v královédvorské nemocnici několik Slováků a Arab. Copak se pacienti nebojí cizinců? Ukrajinští lékaři mají jednoduchou odpověď: vše záleží na tom, jakou autoritu si člověk získá během prvních let práce. Oleh jako chirurg komunikuje spíše rukama, Hana musí více vysvětlovat, gestikulovat, zapojovat mimiku. „Bylo těžké naučit se jazyk, ale žádné zvláštní kurzy jsme nenavštěvovali. Rovněž bylo těžké nesoustřeďovat se na formu řečeného, ale na obsah. Pletly se nám jména, podle české normy s k mému jménu přidává sufix „–ová“. Na nedorozumění většinou vzpomínají s humorem, všechno se s časem urovnává. Jsme vytrvalí“, - vysvětluje paní Hana, ačkoliv dodává, že bývaly i neopodstatněné výtky, stížnosti a nevlídné pohledy: „Člověk si musí zvyknout. Naše děti mluví bez přízvuku, my s manželem, samozřejmě přízvuk máme, už se toho nezbavíme. Hlavní je předvést dobrou práci a pracovní výsledky. Nedávno se jeden Čech svěřil Olehovi, že k němu cítí velkou důvěru, i přes to, že Oleh není Čech…“.

V České republice otevírají těm, co klepou. Oleh navštívil řadu organizací, když hledal pomoc při zařizování potřebných papírů. Říká, že se hodně lidí trápí tím, že nemůžou najít potřebnou informaci. A ne všichni mají dost sil, aby překonali obtíže. „Známe jednoho zubaře z Pryluk. Už tu žije deset let, dokonce má české občanství. Ale nějak se mu to nepovedlo s prací. Ačkoliv před deseti lety byly zkoušky mnohem jednodušší, to nám říkal známý rentgenolog z Chrudimi. Několik naších ukrajinských známých chtělo přijet do Čech, ale když slyšeli, jaké starosti je čekají, když tu chtějí najít normální práci, ztratili o tento nápad zájem“.

Ale úplně nedávno se Chrolenkovi sešli s jednou onkoložkou. Ukončila medicínu v Poltavě a jedenáct let pracovala v kyjevské nemocnici. Rozhodla se, že zkusí své síly v českém zdravotnictví, ačkoliv tu žije teprve několik týdnů. „Dokonce se mi zlepšila nálada, když mi řekla, že se nebojí obtíží, a že když jsme to dokázali my, tak to není nemožné, - řekla na závěr paní Chrolenko. – Doufám, že ji to vyjde. Je sympatické, že naši krajané konečně začínají věřit ve své síly“.

Manželé Chrolenkovi se snažili získat v ČR co nejdříve trvalý pobyt a přihlásili se proto v únoru 2006 do pilotního projektu MPSV. Byli ihned přijati a o trvalý pobyt by tak v rámci projektu mohli požádat po dvou a půl letech v polovině roku 2008. Mezitím se však pokusili společně se svým zaměstnavatelem požádat o trvalý pobyt také z důvodu hodných zvláštního zřetele (potřeba odborníků nemocnici). Uspěli, a trvalý pobyt již získali v červenci 2007.

Oleksa Livinskyj (do češtiny přeložil A. Sevruk)
článek vyšel v časopise Ukrajinců v ČR „Porohy“

[ hlavní strana ] [ nahoru ]